Vitrína čílo 1: V této vitríně můžeme vidět ukázky přírodních prvků, jako například měď, zlato, stříbro, ale také nekovové prvky  (síra, grafit). Za zmínku  určitě stojí všimnout si přírodního železa v elementárním stavu, které pochází z meteoritu.
Dále zde můžeme vidět  některé ze sirníků, což jsou důležité rudniny barevných kovů, jako například sfalerit, galenit, chalkopyrit, rumělka, nebo antimonit. Halovce jsou zastoupeny fluoritem, nebo halitem (kuchyňská sůl).

Vitrína číslo 2: Zde máme umístěny zbytky sirníků, z nichž nám určitě nesmí uniknout pyrit, nebo molybdenit. Dále zde máme oxidy (kysličníky), zejména si povšimneme hlavních rud železa (magnetit a hematit), ale také křemene – jednoho z nejrozšířenějších minerálů v zemské kůře a také korundu – jednoho z nejtvrdších minerálů.

Vitrína číslo 3: Tady nás zaujme opět křemen a jeho odrůdy, jako například chalcedony a acháty. V neposlední řadě také důležité rudy cínu a wolframu (kasiterit a wolframit) a také důležitá surovina k výrobě hliníku-bauxit.

Vitrína číslo 4: Karbonáty jsou také velice důležitou skupinou minerálů a to proto, že zde patří kalcit a dolomit – důležité suroviny pro výrobu vápna a dále siderit,neboli ocelek, který můžeme také řadit k rudám železa. Mineralogický význam mají hlavně modrý azurita zelený malachit. Ze síranů si povšimneme zejména barytu, zdroje prvku bárya.

Vitrína číslo 5: Sulfáty, čili sírany jsou zde zastoupeny sídrovcem, který je zdrojem pro výrobu klasické sádry. Mineralogicky významné jsou i wulfenit, nebo tenorit. Z fosforečnanů jsou důležité apatit a fosforit, suroviny pro výrobu růmyslových fosforečných hnojiv.

Vitrína číslo 6: Silikáty, neboli křemičitany zde máme zastoupeny skupinou granátů, které jsou důležitými horninotvornými minerály. Dále zde můžeme spatřit olivín, minerál, který je zastoupen nejen v zemské kůře, ale i v plášti.

Vitrína číslo 7: Nádherné mineralogické ukázky, které by něměly chybět v žádné sbírce, a to především vesuviány, beryl a jeho drahokamová odrůda akvamarín, dále turmalíny  a  jeho variety (verdelit, rubelit, indigolit). Mezi vzácné ukázky patří čaroit z Ruska a benitoit z USA.

Vitrína číslo 8: Poslední vitrína nám představí opět jedny z  nejdůležitějších  hornino-tvorných minerálů, a to jsou živce a také slídy. Důležitou skupinou jsou také zeolity, minerály z dutin sopečných hornin.

Poslední  řada  je věnovaná organickým  ukázkám, jako je například jantar, nebo ozokerit. Skupina přírodních skel nejsou vlastně minerály v pravém slova myslu, ale přetavené horniny a vulkanická skla. Mezi nejznámější patří bezesporu naše české vltavíny.

Police v rohu, mezi vitrínami 5 a 6 : Určitě nás zaujmou větší kusy, které jsou zajímavé hlavně sběratelsky a skýtají nám pohled na nejkrásnější kusy v expozici. Povšimneme si určitě velkých  krychlí, které  patří kuchyňské soli - halitu, dále nás zaujmou nádherné žluté krystaly síry, ale také odrůdy křemene - ametyst a záhněda, či baryt a antimonit.

Stolové vitríny: Opět velké kusy a sběratelsky zajímavé ukázky–acháty pocházející z Jižní Ameriky, nejtěžší kus ve sbírce  galenit  z  Polska, slovenské opály, nebo místní molybdenit ze Žulové. Rovněž i  nádherné ukázky z okolí Baia Mare v Rumunsku.

 

Člověk a kámen – spojení, které patří k sobě už od nepaměti. Nevíme přesně, kdy člověk zvedl ze země první kámen, aby z něj vyrobil nástroj, aby jím ozdobil svou družku, či aby vyrobil pěstní klín a v litém souboji zabil svého nepřítele. Kamenů a tedy nerostných surovin využívá lidstvo již od pradávna. Pazourky, obsidiány, křemeny, nefrit, jantar – to vše využíval hojně již pračlověk. Jak k výrobě nástrojů, tak i jako ozdobné artefakty.ava

Nejstarší písemnost, která je věnovaná těžbě nerostných surovin pochází zhruba z doby 3.500 let před Kristem a pojednává o těžbě jílů a hlíny na ostrově Laurion v antickém Řecku. Mezi zásadní díla o těžbě však můžeme oprávněně řadit „De Re Metalicra Libri XII“, jehož autorem je středověký učenec Gergius Agricola.

 Již v antickém Řecku se člověk snažil o klasifikaci nerostů, pokoušel se je nějak třídit. Prvním autorem, který se o to pokusil, byl antickýist učenec a filozof Aristoteles a pozdeji jeho žák Theophrastos. Ti rozdělili nerosty do dvou skupin, a to podle jejich vnějšího vzhledu na "metalonta", čili "kovy" (nerosty s kovovým vzhledem, jako zlato, stříbro, ale i galenit, sfalerit, chlakopyrit a další) a „orykta“, neboli  „kameny“ (nerosty    s  nekovovým  vzhledem, zde řadili    třeba křemen, sůl, sádrovec, kalcit...). Po  nich  přišli  jiní, kteří později třídili nerosty   například podle tvarů, barev a podobně. A tak vznikaly první „systémy“, na základě krystalových tvarů, nebo chemismu.

 


O vzniku  Co má zaujmout   Čeho si všímáme   Struzův systém   Izomorfie a polymorfie   Krystalografie     Od Antiky k dnešku 

Georgius Agricola