Okolní obce
Okolní obce
Travná leží uprostřed Rychlebských hor při horním toku Javornického potoka, při silnici, která vede z Javorníka na jihozápad ke státním hranicím s Polskem, dříve s Německem. Svažitý katastr s rozlohou 653 hektarů má značné výškové rozdíly. Bývalou ves dnes představuje jenom skupina roztroušených domů se střední nadmořskou výškou 483 m; až na státní hranici se nachází vrchol hory Travné (712 m). Bývalý Krutvald patřil spíše k menším vesnicím na Frývaldovsku, ale udržoval si dost dlouho stabilní počet obyvatel, a to vzhledem ke své důležité poloze na cestě ze Slezska do Kladska. V roce 1900 měl Krutvald, v té době výhradně německá ves, 440 obyvatel v 91 domech, za první republiky se zde usadilo jenom pár českých rodin (v roce 1930 to bylo celkem 20 Čechů). Po roce 1945 a následné celkové izolaci Javornicka ztratila Travná zcela svůj někdejší význam a naopak se plnou měrou projevila její odlehlost. V roce 1950 tu bylo jenom 106 obyvatel a 84 domů. Do roku 1991 se situace ještě zhoršila, protože Travná i se Zálesím měla jenom 50 obyvatel a 19 trvale obydlených domů. Krutvald byl na počátku 14. století (datování první zmínky k roku 1290 je sporné) poměrně velkou vsí se 40 lány. Vzhledem ke strategické poloze se Krutvaldu zmocnili loupeživí Haugwitzové na hradě Frýdberk a od nich ves vykoupil v roce 1358 vratislavský biskup, který ji potom svěřoval jako léno různým držitelům. V 16. století tu byl hamr, takže se v okolí zřejmé dolovala železná ruda. Za třicetileté války ves značně trpěla průchody vojsk a stejně tak tomu bylo o sto let později za sedmileté války. Od roku 1770 byl Krutvald spojen v jeden celek s lénem Vlčice, a to v držení hraběcí rodiny Schaffgotschů. Roku 1725 tu byl postaven a o dvacet let později ještě rozšířen dnes již neexistující kostel, ale ke zřízení lokálie u kostela došlo až roku 1782. V polovině 18. století byl ustaven v obci první učitel. V roce 1836 žilo v Krutvaldu 543 obyvatel v 85 většinou dřevěných domech.Po roce 1848 připadla ves do soudního okresu Javorník v politickém okrese Frývaldov - a patřila v tomto rámci k nejchudším. Obyvatelé si vedle zemědělství vydělávali spíše v lese a domáckým přadláctvím, které však upadalo. V druhé polovině 19. století byla v okolí určitý čas dolována železná ruda. Přínosem pro Travnou bylo postavení poutní kaple Panny Marie La Salettské v roce 1851 a její rozšíření v roce 1858. K ní přicházela procesí věřících z širokého okolí a z obou stran státní hranice. V letech 1879 až 1892 byl ve vsi postaven i nový kostel Neposkvrněného Početí P. Marie. Pozemkový majetek Schaffgotschů, spravovaný z Vlčic, měl rozlohu kolem 200 hektarů a byl většinou pronajímán, až byl nakonec v roce 1919 prodán a připojen k velkostatku Bílá Voda. Politická orientace zdejšího německého obyvatelstva byla stejná jako v ostatních obcích na Javornicku, a to platilo i pro jeho osudy za druhé světové války a po roce 1945.Ves byla po odsunu německého obyvatelstva osídlována velmi obtížně a pomalu. Po spojení se Zálesím byl v následujících desetiletích v okolí prováděn geologický průzkum a byla zde zahájena těžba uranové rudy, ale ta již v roce 1968 skončila. Hospodaření na zdejší půdě převzal nakonec semenářský Státní statek Javorník. V roce 1990 sloužil občanům v místě jediný obchůdek a hostinec, byla zde ubytovna zemědělského družstva Bernartice a dvě podnikové rekreační chaty.
Katastr Zálesí zaujímá 2050 ha a hraničí na východě s Javorníkem, na severu s Travnou, na jihu s Novými Vilémovicemi a na západě s polským územím Pozemkové knihy začínají r. 1562.Ves se jmenovala až do roku 1948 Valdek (německy Waldek), což znamená vlastně lesní kout. Obecním pečetním znakem byl listnatý strom a nad ním ptáček.První podrobnější zprávy o vesnici jsou z roku 1585, kdy v ni hospodařilo 25 sedláků a 5 dědičných zahradníků. Po třicetileté válce roku 1648 bylo ve vsi 16 sedláků a 17 zahradníků, jenom část pozemků nebyla tehdy obdělávána. Před rokem 1683 postihla Zálesí povodeň, která odnesla i tu trochu úrodné půdy, která tady byla a zaplavila louky a zahrady.V roce 1831 zažili zdejší obyvatelé velkou hrůzu, kdy byla učiněna na hranicích nejpřísnější opatření proti šíření cholery. Když se příštího roku dostala i do vsi, vyžádala si v krátké době 14 obětí. Lidé se tak báli nákazy, že se nikdo nechtěl při pohřbech ani dotknout rakve a uložit ji do hrobu. V roce 1834, přineslo mnoho starostí velké sucho, kdy se sice znamenitě urodilo obilí i ovoce, ale vyschly všechny prameny.První zmínka o obci jako o filiálce javornického kostela pochází z r. 1651. Není z ní však patrno, zda zde stála nějaká kaple. Nynější kostel, zasvěcený sv. Barboře, byl postaven r. 1751a r. 1785 byl zde ustaven lokální kaplan. Matriky začínají r. 1785.Škola byla založena patrně současně s kostelem na pozemku darovaném rodinou Korzerovou. Roku 1789 už byla dosti sešlá a bylo nutno ji důkladně opravit. R. 1828 ji navštěvovalo 84 dětíkteré vyučoval jeden učitel.Roku 1836 žilo ve vsi 614 obyvatel v 92 domech. Zálesí patří k těm lokalitám na Javornicku, které nejvíce doplatily na přerušení vazeb s okolím po vzniku státních hranic a na stále se prohlubující izolaci javornického výběžku. Jestliže po roce 1848 se počet obyvatel v této horské vsi pohyboval ještě kolem 650, potom v roce 1900 tu bylo již jenom 554 osob ve 111 domech a tento klesající trend pokračoval i v následujícím desetiletí.Byla to i po roce 1918 téměř čistě německá obec (v roce 1930 zde byli jenom dva Češi). Ke zlomu došlo po roce 1945, kdy po odsunu německých starousedlíků nic nepřitahovalo nové české osídlence, takže po roce 1950 tu bylo jenom 51 obyvatel a 105 domů.Původně samostatná obec byla v roce 1950 administrativně připojena k sousední travné a s ní pak v roce 1960 k Javorníku, aby nakonec i jako nejnižší správní jednotka zanikla.V 19. století existovaly v Zálesí dvě vápenky, které však po roce 1900 zanikly. Lom na vápenec přestal být využíván za první republiky, čedičový lom v 50. letech 20. století. Pokusy o těžbuželezné rudy na začátku 20. století nebyly úspěšné. Avšak v létě 1957 bylo na úpatí Prostředního vrchu nalezeno ložisko smolince, které začal v roce 1959 využívat podnik Jáchymovské doly. Postupně bylo vybudováno pět štol. Ložisko však nebylo dostatečně vydatné a roku 1968 byla těžba ukončena. Celkově zde bylo vytěženo 405,3 tun uranové rudy.
V Zálesí je evidováno 43 adres: 15 čísel popisných (trvalé objekty) a 28 čísel evidenčních (dočasné či rekreační objekty).[6] Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 25 domů, z toho7 trvale obydlených. V současnosti má Zálesí převážně rekreační charakter.
Z
historie se dovídáme, že Bílý Potok byl i s kostelem založen ve druhé polovině 13.stoleti, snad v době, kdy vznikl Javorník. Ves čítala 26 velkých lánů, z nichž šoltýsovi patřily čtyři, dva náležely kostelu. K vesnici patřily dva svobodné statky, první ležel u Kohoutu, druhý kolem Lípového vrchu (Lindenberg). Bílý Potok patřil částečně vratislavskému biskupovi (podrobnější zprávy však známe až z roku 1585) a částečně zdejšímu fojtství, kdežto Kohout byl lenním statkem.V roce 1348 řádí v Bílém Potoku a okolí mor. Roku 1428 vpád Husitů, přicházejících z Čech, místo zpustoší a odhání všechen dobytek. Roku 1468 vojsko Jiřího z Poděbrad Bílý Potok drancuje a vypaluje. Tři roky poté vládne ve zpustošeném území krutá zima. Z těchto katastrof se vesnice vzpamatovává až začátkem 16. století. Počet poddaných biskupa se zvýšil kolem roku 1627, kdy část svobodného statku na Lípovém vrchu přešla do biskupského vlastnictví. Šoltéství přešlo roku 1637 od jeho dlouholetých držitelů Grütznerů, do vlastnictví Jana Beera, hejtmana na Jánském Vrchu, který už předtím koupil Kohout, a stalo se rytířským statkem. Za třicetileté války (1618-1648) jsou roky 1636-1648 pro obec obzvlášť osudové. 13.7.1639 zde řádila bitva v „Komáří dolince“ mezi císařskými vojsky a Švédy, přičemž část obce vyhořela. 1642 nastává znovuosídlení Bílého Potoka. 1648 otmuchovský úřad podřizuje Bílý Potok Jánskému Vrchu. Třicetiletá válka dopadla na všechny tak tíživě, že v polovině 17. století patřil Bílý Potok mezi nejchudší vesnice Jesenicka. Slezské války (1740-1763) a zvláště sedmiletá válka (1759-1763) vrhají Bílý Potok pustošením a pobytem vojska do velké bídy. Rozdělením Slezska v roce 1742 se ves ocitla přímo na hranici mezi Rakouskem a Pruskem. Josef II. se při pohraniční cestě z Javorníku do Bílé Vody krátce zastavil i v Bílém Potoku. Majitelé Kohoutu a šoltéství sídlili na zámečku v sousedním Fuchswinklu (Lisie Kąty), který se ocitl v Prusku. To mělo negativní dopady i na robotní povinnosti. V bavorské válce (též bramborová válka) o dědictví trůnu obsazují 1779 Prusové Javorník a okolí a vybírají od obyvatelstva bezohledně velké poplatky. Prusko-rakouská válka (též bratrovražedná válka) v roce 1866 opět přináší průchod a ubytování pruských útvarů, avšak žádné útrapy a utiskování. Mladí muži prchají ze strachu před pruskými odvody do lesů. První světová válka a její důsledky (1914-1918); hned na začátku války obdržel určitý počet záložníků povolání do zbraně; doufají, že za několik měsíců budou opět doma. Existují poukázky na spotřební zboží, potraviny, jako brambory a obilí jsou vydávány na příděl. Drahé kovy se musí odevzdat i kostelní zvony. Mnozí muži z Bílého Potoka umírají hrdinskou smrtí. Konec války vede k rozbití Dunajské monarchie, vzniká Československá republika (28.10.1918). Roku 1922 je zasvěcený pomník padlým (uvedeno 42 jmen) občanům Bílého Potoka a osady Kohout v první světové válce.
1. ledna 1976 byl Bílý Potok administrativně přičleněn k Javorníku. V současné době je v Bílém Potoku evidováno 104 adres: 98 čísel popisných (trvalé objekty), 6 čísel evidenčních (dočasné či rekreační objekty) a 243 obyvatel .
Hranice z Polskem dnes skutečně někdejší Hoštice rozdělila. Třetina vsi rozložené podél potoka ze svahů Rychlebských hor připadla Rakousku a dnes je součástí Jesenicka, další dvě třetiny v rovné krajině slezské Hané se staly kořistí Pruska a dnes přináleží Opolskému wojvodství v Polsku. Hranice sice způsobily, že se dnes obě částí přece jen od sebe liší, přesto jsou zde stále vypozorovatelné společné kořeny. Hoštice podle předválečných historiků prý patřily k nejstarším obcím v kraji a byly založeny společně s vratislavským biskupstvím někdy kolem roku 1000. První zmínka o vesnici spadá do roku 1290 a už tehdy zde byla rychta, mlýn a patrně také kostel. Z dnešního pohledu je nutné říci, že se jednalo o kostel, který dnes stojí v polské části vsi a je zasvěcen sv. Mikuláši. Na konci 14. století vlastnil obec zemský přísedící u soudu v Nyse, Ondřej z Hoštic, který si patrně v obci nechal vybudovat tvrz. Stávala kousek od dnešní kaple, její pozůstatky se ale nedochovaly. V 16. století se obec postupně stává majetkem města Paczkowa. Pod jeho správou pak zůstává až do roku 1848, a to i po rozdělení Slezska po prohrané válce v roce 1742. Zajímavostí je, že některé pozemky kolem horních Hoštic v Československu patřily Paczkowu až do roku 1945.Dnešní věda se přiklání spíše k založení obce při kolonizaci slezské Hané v polovině 13. století, kdy sem přicházeli osadníci z oblasti Dolních Frank. Na druhou stranu nevylučují existenci staré slovanské osady na tomto místě, která se později rozrostla v dnešní obec.
se připomínají poprvé roku 1296, kdy zde bylo 9 lánů a zákupní fojtství. Nejpozději v 16. století se ves jako biskupské léno dostala do majetku města Pačkova (něm. Patschkau, pol. Paczków, nyní v Polsku), v jehož vlastnictví Horní Hoštice zůstaly až do konce patrimoniální spravy roku 1850 a zdejší velkostatek až do II. světové války.
Po zavedení obecního zřízení roku 1850 byly Horní Hoštice nejprve osadou obce Bílý Potok a teprve roku 1869 se staly samostatnou obcí. Roku 1963 však byly opět připojeny k Bílému Potoku a s ním se staly 1. ledna 1976 částí města Javorník.
