Pověst o Tymlingovi
Můj otec býval majitelem pěkného statku v Javorníku. Byl dobrý hospodář, a proto jsme patřili k nejbohatším lidem široko daleko. Jenomže mé šťastné dětství brzo skončilo. Rodiče mi brzo zemřeli a u sousedů, kteří byli chudí a svoje vlastní děti je tak tak uživili, jsem zůstat nemohl. A tak jsem se stal obecním pasáčkem. Ani penízek jsem však za svou práci neviděl. Říkali, že mám být rád, že se mě obec ujala a že mohu starostovi pást jeho ovce. Budoucnost jsem tak viděl nevalně. Vždyť jsem si nemohl pořídit ani malý domek, ostatně jsem neměl ani na nové kalhoty a boty. A o hodné a hezké ženě jsem si taky mohl nechat zdát, co by dělala s takovým trhanem.
Nedivte mi se proto, že častokrát, když jsem pásl stádo ovcí a koz na svazích pod Jánským Vrchem, jsem si moc přál stát se zámeckým pánem. Představoval jsem si bohatství a přepych v jakém panstvo žije, jaké drahocenné šaty nosí, pod jakými vzácnými jídly a nápoji se prohýbají stoly při zámeckých hostinách. Toho já, chudý pastýř, nikdy neokusím.
"Co bych za to dal, kdybych tak i já zbohatl! " povzdychl jsem si jednou mimoděk nahlas. Tu zazněly v blízkosti těžké kroky a já jsem před sebou uviděl myslivce v pěkném zeleném šatě.
"Chtěl bys být pánem na javornickém zámku? " otázal se mě. "Ano, alespoň týden!" vydechl jsem toužebně. "Týden? "zasmál se myslivec,"sedm let můžeš na Jánském Vrchu panovat, když budeš chtít!"
"Chtěl bys být pánem na javornickém zámku? " otázal se mě. "Ano, alespoň týden!" vydechl jsem toužebně. "Týden? "zasmál se myslivec,"sedm let můžeš na Jánském Vrchu panovat, když budeš chtít!"
"Chci!" vykřikl jsem radostně. Na nic jiného jsem v tu chvíli nepomyslel, než že se mi konečně splní dávné přání: žádná práce, žádné starosti, plná truhlice zlaťáků, prostě pohodlný život.
"Dobrá, ustanovím tě na sedm let pánem na javornickém zámku," přislíbil myslivec," ale pod jednou podmínkou: musíš mi upsat svou duši, kterou si po sedmi letech odnesu do pekla." V tu chvíli jsem si uvědomil, že mluvím se samotným ďáblem. A právě jemu bych měl dát to nejcennější, co člověk má, svou duši. Jenomže představa bezstarostného života byla silnější, než strach z pekla. Přikývl jsem. Ďábel přede mnou rozvinul pergamenovou listinu, pak mě bodl zlehka dýkou do prstu a do kapičky krve namočil zaříznutý husí brk. Bez rozmyslu jsem podepsal. "Dobře," pochválil mě čert, "ráno se zastav u zámeckého zahradníka a všechno ostatní už půjde bez tvého přičinění."Ďábel zmizel a já jsem ještě dlouho seděl pod lípou a hleděl zamyšleně vzhůru na zámek. Ráno jsem si však řekl, že nemám co ztratit, a tak jsem přeci jen šel ohlásit se k zahradníkovi. Přivítal mě, jakoby už na mě netrpělivě čekal, a bez meškání mne zavedl k zámeckému správci. Ten mě přijal vlídně a zakrátko jmenoval svým pobočníkem. Brzy nato zámecký pán zemřel a svůj úřad v závěti přenechal pobočníkovi, … tedy mojí maličkosti. Sice to mnohým lidem vrtalo hlavou, jak se z chudého a otrhaného pasáčka mohl stát zámecký správce. Mně však svědomí nehryzalo. Pro mě bylo důležité jen to, že se mi konečně splnil můj dávný sen.
"Dobrá, ustanovím tě na sedm let pánem na javornickém zámku," přislíbil myslivec," ale pod jednou podmínkou: musíš mi upsat svou duši, kterou si po sedmi letech odnesu do pekla." V tu chvíli jsem si uvědomil, že mluvím se samotným ďáblem. A právě jemu bych měl dát to nejcennější, co člověk má, svou duši. Jenomže představa bezstarostného života byla silnější, než strach z pekla. Přikývl jsem. Ďábel přede mnou rozvinul pergamenovou listinu, pak mě bodl zlehka dýkou do prstu a do kapičky krve namočil zaříznutý husí brk. Bez rozmyslu jsem podepsal. "Dobře," pochválil mě čert, "ráno se zastav u zámeckého zahradníka a všechno ostatní už půjde bez tvého přičinění."Ďábel zmizel a já jsem ještě dlouho seděl pod lípou a hleděl zamyšleně vzhůru na zámek. Ráno jsem si však řekl, že nemám co ztratit, a tak jsem přeci jen šel ohlásit se k zahradníkovi. Přivítal mě, jakoby už na mě netrpělivě čekal, a bez meškání mne zavedl k zámeckému správci. Ten mě přijal vlídně a zakrátko jmenoval svým pobočníkem. Brzy nato zámecký pán zemřel a svůj úřad v závěti přenechal pobočníkovi, … tedy mojí maličkosti. Sice to mnohým lidem vrtalo hlavou, jak se z chudého a otrhaného pasáčka mohl stát zámecký správce. Mně však svědomí nehryzalo. Pro mě bylo důležité jen to, že se mi konečně splnil můj dávný sen.
No a znáte to, když se z chudáka bez jeho přičinění stane boháč, většinou na svou bídu a strádání rychle zapomene. Hýřil jsem a hodoval, pořádal plesy, slavnosti a hony do okolních lesů. Nemohl jsem se života v bohatství dost nasytit. Když za mnou přišel hospodář, že v zámecké pokladně už není ani groš, kázal jsem vypsat vyšší daně a poslal jsem dráby a biřice, aby je z lidu vymáhali, třeba i násilím. Kdo nezaplatil, šel do temného vězení. Tak se ze mě stal nenáviděný správce, kterého poddaní široko daleko proklínali.
Jenomže čas nelze zastavit a sedm let uplynulo jako voda. Za jedné temné červencové noci, když za okny řádila bouře a vichřice, jsem si náhle uvědomil, že uplynula lhůta mé smlouvy s ďáblem. Potvrdil mi to i zvon na zámecké věži, který se z ničeho nic rozezvučel: Tymling, Tymling... a já jsme pochopil, že mi zvoní umíráček.
Bouře venku rostla. V záblescích blesku jsem náhle spatřil černý kočár tažený trojspřežím, jak míří k zámku. Na nic jsem nečekal a spěchal se schovat do malé komůrky pod věží. … Nestihl jsem to. Čert mně zaskočil právě v této místnosti. Hrůza a děs mnou pronikly, když se rozlétly pevné dveře a v nich stál on, třímajíc ve svých pařátech můj úpis. Vzápětí nato jsem uslyšel temný hlas: "Sedm let uplynulo. Přišel jsem si pro tebe." Rychle jsem se vzpamatoval a začal jsem přemýšlet, jak bych čerta přelstil. Různě jsem se vymlouval a vytáčel. Zkoušel jsem to na něj tak i onak. … Na čerta však taková jednoduchá lest nezabrala. Když jej přestalo bavit ty nehorázné lži poslouchat, chytil mě prostě za kabát a vylétl se mnou oknem ven. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se s ním pustit do křížku. Jenomže na ďábla, cha, chá, je každý krátký. Ani jsem se nenadal a už jsme letěli kolem zámecké věže. Já jsem se ale pořád se svým spravedlivým trestem nechtěl smířit, a tak měl čert se mnou plné ruce práce. Ani si nevšiml, že svým kopytem shodil zámecký zvon. Musel se proto z pekla ještě jednou vrátit a dát všechno do pořádku. Sotva však zvon pověsil, opět se ozvalo mé jméno: Tymling, Tymling, … a tak zvoní až dodnes, neboť varuje podobné pošetilce, aby se neupisovali ďáblu.
Hejtman Tymling na zámku dodnes straší, není to však zlý duch, právě naopak snaží se různými dobrými skutky odčinit své tíživé hříchy. Například pomáhá průvodcům při výpravách, hlavně dětí, kterým za svého života asi velmi ublížil. Nedivte se tedy, pokud náš zámek navštívíte, že vás přivítá a bude provázet nejen průvodce ale i náš duch. Bohužel má Tymling nemilou povinnost hlídat zámek i v noci. Je proto lepší, když dáte vědět předem, že se na Jánský Vrch chystáte se školou či rodiči a kamarády. Nemá rád, když jej budíme jen tak a navíc nečekaně, je pak trochu nevrlý a nevyzpytatelný.
Zpět na pověsti
Zpět na pověsti
