Na začátku našeho století žily ještě mezi nejstaršími lidmi některé pověsti a vyprávění, z nichž bylo možno bájesloví Venušiných mís rekonstruovat.

Žulové skály a jeskynní prostory pod nimi oživovali údajně tzv. Venušiny lidičky (Venusleute). Postavou byli jen o málo větší než trpaslíci, avšak úpravní a zvláště ženušky (Venusweibla) velmi půvabného zjevu. Byli dobromyslní a lidem jen zřídka uškodili, spíše je škádlili, v čemž jim pomáhaly jejich neviditelnost působící kápě.

  Často pomáhali chudým a nemocným lidem dávali účinné léky vlastní výroby. Děti, které zabloudily do jejich říše, ženušky rády lapaly, avšak zacházely s nimi dobře a hostily je sypanými koláči.

Ve skalních mísách prý vařily, vyvařovaly prádlo nebo se v nich za jasných nocí koupaly.

Jedna z místních pověstí vypráví, jak se dřevař dostal s mužíčkem na svatební hostinu. Pracoval za horkého dne v lese a když dostal žízeň, šel se k prameni napít. Náhle se před ním objevil mužíček a žádal ho, aby se také směl napít. Dřevař ho nechal, ale mužíčkovi se teď zachtělo dobrého sousta a na oplátku pozval dřevaře na Bílý Potok na svatbu. Muž namítal, že svatebčany ani nezná, avšak mužíček nasadil jemu i sobě neviditelné kápě a šli. Jen mu přísně zakázal se smát. Na svatbě si oba stoupli ke dveřím a brali si z přinášených mís, co se jim líbilo.zvláště vyhladovělý dřevař si zdatně posluhoval. Mísy však přicházely na stůl poloprázdné a hosté začali reptat. Hospodář vynadal služebným do zlodějů a ti si zase vykládali, že v tom má prsty zlý duch. Dřevař, který si zatím naplnil i kapsy, zapomněl na varování a hádkám kolem sebe se s chutí zasmál. V tom mu mužíček strhl kuklu a utíkal s ní pryč. Dřevař, který se stal viditelným zrovna v okamžiku, kdy s i nabíral z mísy, musel teď draze zaplatit útratu. Hospodář se služebnictvem ho hnali s bitím až domů a muž se zapřísáhl, že už na Bílý Potok nepůjde.
Zpět na pověsti